Hostovka - pomyslná univerzita pro hosty

Mezinárodní gastronomie není taková džungle za jakou si ji představuje vedení restaurace STOLETÍ v Praze, údajně  jedna z nejlepších pražských  restaurací, což nemohu posoudit, protože jsem tam nebyl, a tak musím jen dát na co o ni píše Laura Baranik ve svém článku  pro Lidové noviny.

Jestli Laura Baranik je profesionální  restaurační kritik nevím,  ale jedno přikázání mého náboženství říká „Nikomu nevěř“. Nejsem ale  v současné době v Česku, tudíž se tam osobně podívat nemohu  a tak jsem se na tu restauraci podíval alespoň na internetu a mohu vám říci, že je to otřes.

 Souhlasím s tím, že ta restaurace vypadá docela dobře, ale jídelní lístek na který se můžete na internetu podívat, a hlavně názvy těch jídel, jsou ukázkou disrespektu ke všem zásadám gastronomie a tvorby jídelních lístků a proto s kritikou Laury plně souhlasím.

Tvorba názvů jídel má své zásady, které jak se dá se říci, jsou  v celém gastronomickém světě respektovány, ale názvy jídel na lístku restaurace STOLETÍ, vybočují ze všeho co jsem kdy v životě viděl, a mohu vás ubezpečit, že jsem toho viděl více než dost.

 Prostě podle mě je to nejenom veliká skvrna na českém pohostinství, ale i otřesné poznání toho, jaké mezery mají naši hosté ve znalosti gastronomie, a ve  vědomí toho co jim za jejich peníze patří. Já se sice snažím v tom ohledu něco dělat na stránkách mých stránek HOSTOVKA, ale to je bohužel málo, nehledě k tomu že to ještě málo lidí čte.

Přečetl jsem si totiž i diskuzi k celému článku a jsem přímo šokován, že jsou i lidé kterým se ten jídelní lístek líbí. Tolik o sofistikovanosti české restaurační klientely. To víte, kritikem pohostinství je každý kdo už někdy v nějaké restauraci byl, ale kritizovat veřejně hosty, si opováží málo kdo. Já ale musím zcela otevřeně  říci, že ti hosté, kteří ty názvy jídel schvalují, mají do sofistikovanosti hodně daleko.

Ve všech případech kde je to jen trochu možné by jídla  na jídelních lístcích měla být uváděna pod jejich původními, klasickými nebo obecně známými názvy.

Některé klasické  názvy byly jídlům dány na počest známých osobností,  jiné měly souvislost s tvůrcem,  jiné napovídají o místě původu,  některé se vztahují k nějaké historické události a velká většina naznačuje jaká surovina, nebo jaký způsob  byl k přípravě jídla použit.  Prostě kořen může být v čemkoliv. U některých  klasických názvů jídel se dnes ale bohužel  dá jen těžko zjistit jejich původ a názvy jídel vždy nenapovídají, kdo vlastně byl autorem, lépe řečeno tvůrcem daného jídla.

          O psaní jídelních lístků byly napsány celé spisy a lexikonů jídel je tolik, že se nedají ani spočítat.  Některé jsou dobré, jiné jsou horší, ale v zásadě ty dobré jsou opisovány jeden od druhého, protože etika psaní jídelních lístků nedovoluje, aby se cokoliv na klasickém a ustáleném názvu jídla měnilo. 

Tudíž dokud budou existovat restaurace ve kterých se budou podávat klasická jídla světových kuchyní tak  roštěná Esterhazy  by měla zůstat  roštěnou Esterhazy, svíčková Welington by měla zůstat  svíčkovou Welington a kuře Marengo by mělo zůstate kuřetem Marengo, a Americká limonáda Americkou limonádou, ať je to v Římě, Moskvě, Pekingu, New Yorku nebo kdekoliv jinde na světě.

          Tvořit násilně nové názvy jídel, nebo měnit stávající vžité názvy  bez znalosti zásad  jejich tvorby je známka naprosté ignorance gastronomických zásad a etiky.

Michael Klima

Vrátit se na předchozí stránku