Michael Klíma na téma koho se to týkáČeská republika31. března 2008

Hnědý nos českých kuchařů

Vsadím se, že vám na žádné škole angličtiny neřeknou co znamená brownnosing. Dokonce to nenajdete ani v žádném slovníku idiomů. Brown nose znamená v překladu hnědý nos. Prostě když někdo někomu leze do zadku, tak má hnědý nos a nemusím vám asi říkat od čeho.

sharehttps://www.hostovka.cz/brownnosing?usp=sharing Sdílet na facebooku

Tento článek není určen vyloženě studentům Hostovky, ale víceméně profesionálům. Přesněji řečeno je určen našim českým kuchařům.

Historie

Já vím, že to nechcete slyšet, a také si to také nerad připomínám. Faktem ale je, že mimo krátkého období první Československé republiky, byli Češi vždy pod nějakou knůtou nebo okupací. Někteří prostě museli stále někomu lézt do zadku. Bývalo by bylo dobře, kdyby se tito lidé vyznačovali hnědými nosy.

Teď tady ale máme jakousi svobodu. Řekli byste si, že do zadku už nikomu lézt nemusíme. Co se ale týká pohostinství (zejména kuchařů), tak se nesmírně mýlíte.

Říká se, že člověk je největším nepřítelem třídy, ze které vzešel. Sám jsem toho živým příkladem. Například nerozumím ničemu jinému než pohostinství a jsem jeho neustálým kritikem, zejména kritikem špatných kuchařů.

Vývoj kuchařů v Česku

Mohu říci, že jsem na české kuchaře pyšný. Možná to je také proto, že jsem jeden z nich. Kdysi v Česku vyučení kuchaři jezdili za praxí do všech koutů světa. Tam získávali další zkušenosti či vzdělání a byli všude respektováni pro svoji poctivost, pracovitost, odbornost, kreativitu a inteligenci.

Mnozí z nich, včetně mě, mimo jiných zemí pracovali také ve Francii, někdejší Mekce gastronomie.

Jsem na některé naše kuchaře pyšný, protože přes 40 let gastronomického temna dnes získávají opět respekt a uznání téměř po celém světě. Obávám se ale, že někteří z nich mají stále hnědé nosy.

Žádná jiná země na světě se nemůže pochlubit tolika hotelovými školami na počet hostů, kolik jich máme my. V žádné jiné zemi nejsou všichni kuchaři vyučeni s maturitou a někteří dokonce i s doktorátem. What a BS . Přesto si to necháme líbit. Naši osvoboditelé nám ve všem byli vzorem, ale nikdy se nás neopovážili učit gastronomii.

Zahraniční vzory

Velký Gordon Ramsay (původem z Anglie), kterému teď i Češi lezou do zadku, v rozhovoru přiznal, že Anglie jako taková nikdy nikomu nemohla být vzorem. My si ho dnes přesto zveme, aby naše šéfkuchaře naučil, jak házet hrncem, jak rozbíjet talíře, a jak ponižovat a urážet své podřízené.

Ale možná, že to je to, co Češi potřebují. Již za Rakouska-Uherska se říkalo, že Češi se nerodí proto, aby vládli, ale proto, aby sloužili. Co si o nás slavný Ramsay myslí vám asi nemusím povídat.

Já jsem Čech jak poleno, ale mohu se pochlubit tím, že jsem v životě nikdy nehrál druhé housle. Vím, že mi mnoho našich „odborníků“ nemůže přijít na jméno, protože se je snažím něco naučit. Myslím si ale, že k tomu mám příležitost právě proto, že jsem Čech.

Nejsem sice učitel národů, jako byl Komenský, ale přestože jsem Čech, tak jsem úspěšně učil gastronomii a pohostinství v mnoha rozvojových zemích. Mohu vás ubezpečit, že jsem byl vždy respektován, protože jsem respektoval i já je.

Výsměch českému kuchařskému umění

Nemám nic proti Andrea Accordimu, kterému byla po půlročním pobytu v Česku udělena „jeho“ již druhá hvězda Michelinu. Podle mě je to ale nesmírná chucpa a výsměch celému českému kuchařskému umění.

Česká média, která pro naše pohostinství neměla nikdy vlídné slovo, najednou kolem Michelinu tancují jak derviši. Na stránkách gastronews.cz byl 28. 3. 2008 zveřejněn článek Vladimíra Poštůlky „Může být oblíbená i restaurace v hotelu?“ To „i“ v názvu mě trochu irituje, ale to je nejspíše díky mé chabé znalosti češtiny.

Jinak ale souhlasím s tím, co autor píše: „Hotelové restaurace to měly a mají vždycky trošku těžší – a nejen u nás. Některé zahraniční hotelové restaurace však mají bezesporu veliký úspěch.“

Souhlasím také s tím, že úspěch některých hotelových restaurací je v tom, že konečně pochopili, že restaurace nemůže být zastrčená někde v hotelu, ale že musí mít i přístup z ulice. Pokud možno tak také musí mít vlastní jméno a vlastní identitu.

S čím ale nemohu souhlasit, a dokonce se za to stydím, je, že naši kuchaři něco takového připustili.

Andrea Accordi potřeboval k tomu, aby se stal v Česku slavným jen půl roku. Slavný anglický kuchař Gordon Ramsay se v Česku stal slavným již po třech dnech, které tu strávil. What a BS .

Nakonec vám musím dát jednu radu. Nemějte strach před velkými zvířaty a „bulšitáři“. Utřete si své hnědé nosy a řekněte si, že už toho je dost. Dejte lidem to, co chtějí a co jim za jejich peníze patří – nejen v hotelích, ale i v té nejzapadlejší hospodě. Nehoňte se za hvězdami, ale za spokojeností vašich hostů.

Přestaňte také blbnout s falešným vlastenectvím a snahami oživit naši „dobrou starou českou kuchyni“ nesmyslnými specialitami nebo recepty od Marie B. Svobodové z roku 1894. Učte se od každého, kdo vám může něco dát, ale nelezte nikomu do zadku!