Michael Klíma na téma ikoho se to týkáipřípadová studieiAmerika4. října 2007

Restaurace zvaná diner

Diner byly prefabrikované restaurace populární po celé Severní Americe a dokonce i v Kanadě. Restaurace byly sestaveny v dílně, a pak převezeny na zvolené místo.

iZískat odkaz na článekhttps://www.hostovka.cz/diner?usp=sharingi Sdílet na Facebooku iNavrhnout úpravy článku

Při příchodu do Ameriky jsem byl sice dobře připraven, ale na některé věci jsem koukal jako tele na nová vrata. Jednou z nich byly právě diners, o kterých jsem do té doby nic nevěděl.

Dnes už téměř všechny diners zanikly. V roce 68 byly ale velice populární po celé Americe. Byl jsem konceptem diners téměř fascinován, a to zejména pro jeho jednoduchost.

Jak diners vlastně začaly?

Vznik diners podle Waltera Scotta

Podle jedné teorie se vynalezení diners přičítá Walteru Scottovi, tiskařskému sazeči z Providence. Kolem roku 1858, když Scottovi bylo asi 17 let, si přivydělával prodejem sendvičů a kávy z košíku. To nosil zaměstnancům tiskárny na noční směně.

Kolem roku 1872 byl jeho byznys tak lukrativní, že pověsil sazečství na hřebíček. Pořídil si koně a malý krytý vozík, který zaparkoval před tiskárnou, a sendviče a kávu prodával kolemjdoucím. Aniž by to věděl, tak tím inspiroval jiné lidi k založení velice populárních jídelen zvaných diner.

Vznik diners podle jídelních vozů ve vlacích

Jiná, poněkud věrohodnější teorie, se přiklání k tomu, že diners pocházejí z vlakových jídelních vozů.

Vlakové vozy byly v 18. století velice populární, ale pro mnoho lidí nedostupné. Cestování vlakem nebylo nic levného a jíst v jídelním voze byl jakýsi luxus. Z toho vzniklo rčení: “There is nothing finer, than a dinner in a diner”, v překladu: „Není nic lepšího, než večeře v diner“.

Proto byly typické americké diners ve větších městech většinou prefabrikované repliky vlakových jídelních vozů. V menších městech to byly malé restaurace, spíše jen jídelny, stavěné v místech se silným provozem.

Interiér, jídelní lístek, příprava a servis jídel se zdaleka nepodobaly někdejším vlakovým jídelním vozům. Jídla byla velmi jednouchá, připravovaná takzvanými kuchaři rychlého občerstvení (anglicky short order cooks), kteří nebyli vyučení, ale byli velice zruční a rychlí.

Jídla se podávala na pult (anglicky counter service), což také nevyžadovalo žádnou odbornost. What a country! Tvrdý alkohol se v diners nepodával, nicméně pivo bylo celkem běžné.

Diners otevíraly velmi brzy ráno kvůli snídaním, které ale podávaly po celý den! Ve městech jako je Nový York, kterému se říká „město, které nikdy nespí“, jdou večer někteří lidé spát a jiní teprve vstávají a chystají se na noční směnu.

Proto byly některé diners otevřeny 24 hodin denně. Jsem přesvědčen, že mnohý český pan vedoucí by měl zamotanou hlavu, jak to vyřešit s dlouhými a krátkými týdny.

Typické diners byly stejně dlouhé jako vlakové jídelní vozy. Některé byly naopak velmi malé a čtverhranné, což samozřejmě někteří marketingově využili ve svém názvu. Square totiž znamená čtverec nebo náměstí, ale také „poctivé“. Squere diner byla tedy nejenom čtverhranná, ale údajně i „poctivá“ restaurace.

Diners v České republice

Díky jednoduchosti diners jsem si myslel, že by to byl ideální systém pro mé rodné Československo.

V roce 1989 jsem se do své rodné vlasti vrátil v zastoupení jedné z největších amerických firem, která dodávala kuchyňská zařízení do větších evropských hotelů a firem jako je McDonald's, KFC, Pizza Hut, Dunkin Donut apod. Tehdy jsem se snažil myšlenku amerických Diners několika lidem nabídnout. Kdo si to ale ještě pamatujete, tak ví, že již samotná zmínka o tom, že je něco americké stačila k tomu, aby vás lidé ukamenovali.

Jednou to dokonce vypadalo, že Češi kvůli hamburgrárnám vyhlásí Americe válku, ale nakonec k tomu nedošlo. Ne že by se Češi Američanů báli, to ne. V tom ohledu mají Češi pro strach uděláno. Měli prostě strach z toho, že by pak nevěděli, kde všechny ty mrtvé Američany pohřbít.

Naštěstí se to vyřešilo diplomatickou cestou. Američané slíbili, že více než 100.000 restaurací rychlého občerstvení v Česku neotevřou. Na oplátku Čechům povolili, že českých restaurací typu „Švejk“ mohou v Americe otevřít kolik chtějí.

Pozor na počet písmen v anglických slovech

Kdysi jsem byl ředitelem hotelové školy Hospitality Institute International na Triton College. Studovalo tam v té době kolem 33 tisíc studentů a jenom v našem programu jsme jich měli kolem 500.

Studenti museli někde jíst, a proto byla v kampusu celá řada koncesionářů, kteří nabízeli všechno možné – od hamburgerů, smažených kuřat, stánků s párky, koblihami a pizzou, až po zmrzlinu z pojízdných vozíků. What a country!

Byli jsme program pohostinství a cestovního ruchu a provozovali jsme školní restauraci pro profesorský sbor. Dělali jsme i různé cateringové akce, což byla úžasná příležitost pro naše studenty.

Já jsem jeden z prvních, kdo pod hlavičkou Hospitality prosadil výuku managementu nejenom restauračních a hotelových provozů, ale i cestovního ruchu. Byl jsem také jeden z prvních, kdo pochopil, že tato dvě odvětví bez sebe nemohou fungovat (což mi v Česku stále nikdo nevěří). Proto jsem po několik let usiloval o schválení programu výuky managementu restaurací rychlého občerstvení. Ty jsou totiž nezanedbatelnou složkou pohostinství.

Zádrhel byl v mojí podmínce, že bude studentům v rámci výuky rychlého občerstvení dána možnost v některých restauracích přímo pracovat nebo je i řídit. Abych to ale zkrátil…

Vy, kteří mně již znáte, tak víte, že jsem prevít. Vypracoval jsem tedy relativně obsáhlý materiál. V něm jsem na 250 stránkách dopodrobna popsal, jaký benefit by z mého programu měla škola, a hlavně moji studenti. Můj návrh ale neprošel.

Bylo to krátce před mým odchodem do důchodu, a tak jsem se tím moc nezabýval. Krátce po odchodu jsem se ale dozvěděl, že v komisi, která můj koncept zamítla, byla mimo jiné také jedna děkanka anglického oddělení. Ta sice pohostinství vůbec nerozuměla, ale poukázala na to, že v mém návrhu jsem slovo prádlo (anglicky linen) napsal se dvěma „n“, což je nesmysl.

No, jenom kvůli slovu prádlo návrh zřejmě nebyl zamítnut, spíše šlo o velké peníze. Abych to ale nějak zakončil…

Asi po deseti letech jsem se setkal s mým nástupcem Jeromem, což byl mimo jiné můj bývalý student. Ten mi řekl, že asi 6 let po mém odchodu, byl můj koncept schválen. Bylo to pro mě velké zadostiučinění.