Michael Klíma na téma jídla a jídelní lístkydětipřípadová studie12. května 2006

Dětské jídelní lístky

Nepodceňujte inteligenci dětí. Některé děti, jako například moje vnoučata, chodí do restaurací možná častěji než někteří zaměstnanci v pohostinství. Byli byste překvapeni, jaké mají gastronomické znalosti.

sharehttps://www.hostovka.cz/detske_listky?usp=sharing Sdílet na facebooku

Co se týká dětských jídelních lístků, tak vstupem do EU se situace v Česku a na Slovensku komplikuje tím, že většina rodin s dětmi budou zahraniční hosté. V Česku a na Slovensku se o tom taktně mlčí, ale tak jako dospělí jsou i děti na západě daleko náročnější hosté než ve východní Evropě.

Jak víme, tak je jídlo víceméně zvyk a u dětí tomu není jinak. Uvažme, že ani u našich vlastních dětí se nám nedaří uspokojit jejich přání a chutě. A nyní budeme muset jednat se zahraniční dětskou klientelou.

Nejlepším zdrojem inspirace dětských jídel jsou jesle, školky nebo dětské jídelny v jednotlivých zemích nebo krajích.

Dítě jako host

Největší chybou některých restauratérů je, že mnohdy podceňují inteligenci, vkus, chuť, a hlavně návyky dětských hostů. Ty se bohužel u dětí mění daleko více než u dospělých lidí. Možná jste se již povšimli toho, že dospělého hosta můžete o něčem přesvědčit dobrým marketingem, nebo ho něčím oblafnout, ale u dětí se vám to hned tak nepodaří.

Mám vnoučata dvojčata, kterým je teď 5 let. Chodí relativně často do restaurací a dá se říci, že do jisté míry jsou již plnohodnotní hosté. Mají své oblíbené restaurace, u kterých dokonce již před vstupem vědí, co si objednají a v jejich rozhodnutí je těžké je zviklat.

Moje vnoučata jsou dokonce již tak sofistikovaná, že vědí, ve které restauraci jejich oblíbené jídlo dělají lépe. Emily má například ráda těstoviny, ale nejen ledajaké. Musí to být penne s marinara omáčkou. Přestože umí jíst vidličkou a nožem, tak jí k tomu musíte místo nože dát polévkovou lžíci a kus italského chleba. Nevím, jak na to Emilka přišla, ale nejspíše se musela dívat do některých knih v mé knihovně, protože ve skutečnosti ty špagety jí podle bontonu.

Harry je odborník na pizzu, ale také nejen na jen tak ledajakou. Musí to být sýrová pizza s rajčaty a případně se salámem pepperoni. Okraj pizzy, kterému se anglicky říká crust, musí být dobře propečený. Harry také ví, že pizza se jí rukou, a ne vidličkou a nožem.

Prostě moje vnoučata, kterým říkám „hajzlíci“, jsou takoví mí pokusní králíci, na kterých si ověřuji teorie o dětech a o dětských gastronomických zvycích.

Tvorba dětských jídelních lístků

Tvorba efektivních dětských jídelních lístků je velice nákladná záležitost a vyžaduje určité znalosti. Dokonce je náročnější a dražší než tvorba běžných jídelních lístků. To, co někteří čeští restauratéři nabízí jako dětská jídla je trestuhodné.

Základem všeho je návratnost této investice. Řešit to tak, že jídelní lístky okopírujeme od konkurence, která je třeba i s úspěchem používá je nesmyslné. Je totiž možné, že restaurace, podle které dětský jídelní lístek kopírujeme, má docela jinou dětskou klientelu, než máme my.

Samostatné dětské jídelní lístky musí být hlavně barevné, doplněné grafikou populárních postav dětských knížek nebo televizních programů. U toho musíme být ale opatrní, abychom neporušili autorské právo. V Americe jsou to většinou postavičky z animovaných grotesek, ale podobné figurky jsou populární jak v Česku, tak i na Slovensku.

Potřeba dětských jídelních lístků

Češi a Slováci jsou známi tím, že musí mít hned všechno co vidí (to není z mé hlavy). Podle mě to ale začíná úvahou, zda dětské jídelní lístky skutečně potřebujeme.

To, že některé zahraniční restaurace nebo hotely dětské lístky používají neznamená, že bychom je museli mít i my. Nesmíme zapomínat na to, že konkrétně v Americe průměrná rodina se dvěma nebo třemi malými dětmi ve věku od 2 do 5 let, si může dovolit návštěvu restaurace dvakrát i vícekrát týdně. A to nejsou nějací milionáři nebo horních deset tisíc, proto jsou zde dětské jídelní lísky běžné. What a country!

Věková hranice dětí

Při tvorbě dětských jídelních lístků musíme v prvé řadě znát průměrnou věkovou hranici našich dětských hostů. To je také důležité, pokud dáváme dětem do určitého věku při různých příležitostech jídlo zdarma. Podle jakéhosi nepsaného zákona to u dětí bývá do 12 let.

Pokud jsou děti tak malé, že neumí číst, tak jim třeba i z pracně vytvořeného dětského jídelního lísku vybírá jídlo některý z rodičů. Pokud je dítě ve věku, kdy už umí číst, tak byste ho dětským jídelním lístkem urazili. Takové děti si připadají velice důležitě, pokud si mohou vybrat z jídelních lístků „pro dospělé“.

Tudíž nákladné dětské jídelní lístky jsou podle mě v některých restauracích nesmysl a vyhozené peníze. Snaha vytvářet nějaké „slavnostní dětské menu“ je úplná blbost.

Děti, i ty které jsou častými návštěvníky restaurací, jsou daleko víc netrpělivé než dospělí lidé, proto je musíme také něčím zabavit.

Zabavení dětí

Populární, a relativně nenákladné jsou dětské omalovánky, nejčastěji ve formě papírových prostírání. Nejnákladnější jsou barevné tužky, kterých musíte mít nejméně 5. Ty musí být pro každé dítě nové a děti si je zpravidla vezmou s sebou domů.

V Česku nebo na Slovensku se tím pravděpodobně nikdo zatím nezabývá, ale v Americe je několik firem, které vyrábí tato prostírání s motivy pro děti ve věku od 3 do 5 let s různými zábavnými nebo poučnými motivy.

Velikost dětských porcí

Není nic neobvyklého, že si i dospělí nebo starší lidé objednávají poloviční porce. Některá jídla však nelze půlit. Proto je běžnou praxí jídla, která je možno podávat v polovičních porcích označit například hvězdičkou a na lístek napsat, že tato jídla je možno obdržet v polovičních (dětských) porcích. Tím zabijeme dvě mouchy jednou ranou.

Pro poloviční jídla musíme mít vypracované speciální kalkulace.

Na dětském jídelním lístku je zbytečné uvádět například všechny pizzy které existují, protože děti mají v tomto ohledu limitovaná přání. To samé platí i o těstovinách. Například v Americe každé malé dítě ví, co jsou to makarony, případně makarony se sýrem, protože na tom vyrostly.

Těstoviny na dětských jídelních lístcích

Nedávno jsme byli s mými vnoučaty v jedné relativně populární italské restauraci El Fornaio v Del Mar v Kalifornii. Babička jim přečetla dětský jídelní lístek, který podle mě není moc dobrý. Byly na něm makarony se sýrem, což moji gurmáni samozřejmě znají a mají rádi, tak si je objednali.

V našem případě, než ty makarony donesli, tak se ti moji „hajzlíci“ samozřejmě narvali chlebem, máslem a preclíkama, které tam měli v košíčku na stole. Bohužel servírka místo makaronů přinesla těstovinové mušličky, které se podávají buď jen s máslem, rajčatovou nebo masovou omáčku ragú. Tudíž se jich moji gurmáni ani nedotkli.

Servírka, jak je tomu v Americe zvykem, se za chvilku přišla zeptat, jestli je vše v pořádku. Podle mě nebyla moc inteligentní, protože mohla vidět, že se děti toho jídla ani nedotkly. Řekl jsem jí, že to v pořádku není. Načež tomu ta „jídlonoška“ dala korunu tím, že místo aby se omluvila a nabídla dětem něco jiného, tak řekla, že to u nich pod tímto názvem takto podávají.