Michael Klíma na téma gastronomiepřípadová studieAmerika23. února 2008

Ne až tak čínské koláčky štěstí

Koláčky štěstí (anglicky fortune cookies) jsou křehké, duté pečivo vyrobené z mouky, cukru, másla, mléka a vanilky. Jsou v nich zapečené malé papírky s „čínskými moudrostmi“, předpověďmi a někdy i se šťastnými čísly.

sharehttps://www.hostovka.cz/kolacky_stesti?usp=sharing Sdílet na facebooku

Původ koláčků

V některých západních zemích, hlavně v Americe, koláčky štěstí rozdávají v čínských restauracích při odchodu jako pozornost podniku. V Číně ani jinde v Asii se s nimi ale nesetkáte. Byly údajně vynalezeny v San Francisku nebo v Los Angeles. Věrohodné důkazy ale neexistují.

Anglické slovo fortune znamená osud, náhoda, štěstí, zdar, bohatství, ale já na takové nesmysly nevěřím. Do čínských restaurací chodím často, a tak jsem koláčků otevřel tisíce. Žádná šťastná předpověď se mi ale nesplnila, ba naopak mě koláčky štěstí málem přivedly do neštěstí.

Moje trable s koláčky štěstí

Jak jsem se již dříve zmínil, tak jsem byl až do roku 1968 ředitelem čínské restaurace v Praze. Asi v roce 1966 k nám přijel bratranec mé manželky Saša, Čech jak poleno, který ale již od 45. roku žije v Los Angeles. Samozřejmě, že jsem ho pozval do mé restaurace, abych se pochlubil.

Saša sice není z pohostinství, ale je to gurmán a shodou okolností rozumí čínské kuchyni. Byl jsem tedy velice potěšen, když mi restauraci pochválil, ale řekl mi, že mi schází koláčky štěstí.

Tato restaurace byla totiž založena Číňany z Rudé Číny a nikoli Američany, takže jsme koláčky štěstí samozřejmě neměli. Považoval jsem se za jakéhosi odborníka na čínskou kuchyni, kterou jsem se ale naučil v Indočíně. A tak jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje. Saša se mi to snažil vysvětlit, ale já to vůbec nechápal. Tak mi nakonec řekl, že mi několik koláčků na ukázku pošle.

Na celou věc jsem po čase zapomněl. Jednou za mnou ale do Číny přišli tři pánové z STB a začali se mě vyptávat na to, jaké styky mám s Amerikou, s kým si dopisuji a kdo mi posílá zprávy. Já jsem samozřejmě na Sašu již zapomněl, a tak jsem trval na tom, že se s Američany nestýkám.

Hned po válce jsem byl ve Francii, odkud jsem se blbec vrátil před únorem 1948. Byl jsem v podezření, že jsem byl ve Francii vyškolen jako špión, a tak mě dali k PTP (pomocný technický prapor). Chodil jsem z jedné prověrky do druhé, ale nic mi nedokázali. Z PTP mě sice pustili, ale zřejmě na mě zase něco hledali.

Nejdříve si mě pozvali do Ruzyně, kde mě vyslýchali nějací jiní odborníci a potom na Hradčany. Tam přede mi položili takovou žlutou moučku a cedulky s různými kódovanými zprávami a tajnými čísly. Chtěli, abych jim ty kódy vysvětlil.

Mohu vám říci, že jsem se už viděl na Sibiři, protože se nedali přesvědčit, že nejsem americký špión. Nakonec se mě ale zeptali, kdo je to ten Saša v Americe. V tu chvíli mi došlo, že jsou to koláčky štěstí, které mi Saša popisoval. Oni je ale ti volové rozmlátili na moučku, a tak mě to hned nenapadlo. Všechno jsem jim pak vysvětlil, a když pak moučku podrobili nejspíše chemickému rozboru a nic nenašli, tak mi uvěřili.

No, jak vidíte, tak mi byly koláčky štěstí málem osudné. Pokaždé, když nějaký rozlousknu, tak si na tu historku hned vzpomenu.